Ana Carla Maza Sólo (Kuba)
Jazzový koncert
Ana Carla Maza ztělesní emancipovaný kubánský šarm Zpěvačka, violoncellistka a písničkářka se sofistikovanou klasickou průpravou a zároveň žhavou latinskoamerickou krví vzala svoji hudební dráhu do vlastních rukou. Bez producentů a vůbec mužských rádců.
Koncert je součástí koncertní série Jazz Meets World
„V latinské muzice je to tak, že ženy zpívají a muži dělají všechno ostatní. Jenže já jsem se rozhodla udělat tentokrát všechno jinak. Bez producenta. Napsat si všechny partitury, nahrávat pod vlastním vedením. Mám klasické vzdělání. Můžu hrát Brahmse nebo Šostakoviče, což je pořádně komplikovaná muzika. Tak proč bych nepřijala tuhle malou výzvu a nenatočila latinskou desku tak, aby odrážela jen a jen moji ženskou empatii? Moji vášeň pro pozitivní oslavy a jako výraz spontánní radosti?“ položila si Ana Carla Maza řečnickou otázku. A hned na ni odpověděla aktuálním albem Caribe (2023). Jak pevně si i bez mužské podpory stojí v kramflecích ostatně sympatická hudebnice dokazuje i na famózních koncertech. Ani hra na violoncello přitom neudrží Anu v klidu. Ač samozřejmě hraje v sedě, soustředěně, s nespornou virtuozitou, jako kdyby tančila. Nebo s ní šili všichni muzikantští čerti. Její nespoutaná energie se pak velmi rychle přelije i do hlediště. Což neznamená, že by Ana Carla Maza nedokázala podat také tklivé, něžné balady. Dokáže, a s jakým citem! Aně ještě nebylo třicet, s nadsázkou o sobě říká, že se „narodila na Kubě v době, kdy Wim Wenders točil Buena Vista Social Club“, ale už má za sebou úctyhodnou dráhu. Hudbu má v krvi. S průpravou začala od útlého věku, vždyť máma je sbormistryně dětského sboru a táta Carlos Maza, známý jazzman s chilskými a mapučskými (Mapučové jsou původním latinskoamerickým indiánským národem) kořeny. V pěti začala chodit „do klavíru“, ovšem ne jen tak k leckomu. O muzikantské základy se talentovanému děvčátku starala Miriam Valdés, sestra samotného legendárního „Chucho“ Valdése. Více než klavír ale Aně učarovalo violoncello. První veřejné vystoupení v roli cellistky odehrála už jako desetiletá a od té doby se v neúnavném objíždění pódií nezastavila. Mimochodem, jen za rok 2022 absolvovala na 150 koncertů. Ostatně také „kočování“ má Ana v krvi. Její děda i s rodinou, včetně tehdy malého Carlose, utekl na Kubu z Chile před Pinochetovým režimem. Jí samotné pak nedělalo problém přesídlit s rodinou ve dvanácti do Španělska a později už samostatně pokračovat do Paříže, k úspěšným studiím na konzervatoři. Cestu do většího posluchačského povědomí odstartovala Maza v roce 2020 hned dvěma alby, debutovým záznamem sólového akustického koncertu a pár měsíců poté i studiovým titulem La Flor. Na nahrávce přetavila do osobitého tvaru autorských kompozic hudbu, kterou poslouchala odmala. S elegantní samozřejmostí se tu setkávají chytlavé popové melodie, základy klasické techniky, jazz a samozřejmě kubánská tradiční muzika i brazilská bossa nova. Ještě větší věhlas Aně přineslo album Bahía (2022), s láskou věnované svéráznému havanskému sousedství a komunitě, ve které vyrůstala jako dítě, „a všem ženám, které mě v té době vychovávaly a podporovaly“. Album Caribe (2023) znamenalo posun od sólových titulů, autorka si tu napsala aranžmá pro septeto. Což však neznamená, že by zanevřela na nelehkou a krásou disciplínu sólových akustických recitálů, při kterých dokáže bez pomoci elektroniky rozeznít cello a hlasivky tak naplno, že v aranžmá neslyšíte žádné prázdné místo.
